Otevřený dopis - odpověd´ na článek: "Dělat kariéru, nebo vychovávat děti?"

Původní článek v magazínu Práva Styl pro ženy, 2.8. 2016:

Dobrý den,

Jmenuji se Kateřina Falk, jsem matka a již mnoho let se věnuji vědě v oboru fyziky plazmatu a laserů jako své primární profesi. Posílám odpověď na článek vytištěný v magazínu Práva Styl pro ženy, 2.8. 2016. V článku se obrátila zřejmě mladá vědkyne a matka na odbornou pomoc psycholožky PhDr.  Alice Vondrové ohledně její těžké situace v manželství, která začala velmi negativně ovlivňovat její osobní život, psychickou rovnováhu, profesní situaci a odbornou činnost ve vědě. Tato situace je poměrně častá pro mnoho žen s náročnou prací, ne pouze pro vědkyně, které žijí v tradičně založeném prostředí, kde na ženu padají veškeré zodpovědnosti ohledně domácnosti a dětí. Velmi často se mluví o situaci, kdy žena je nucena dělat "dvě směny" a muž jen jednu, protože se společnost ještě nedokázala posunout do 21. století, kde se činností dělí rovnoměrně mezi partnery. Tak pak vznikají těžké situace pro ženy, ktere jsou nuceny volit mezi kariérou a rodinou, protože dvojité směny nejdou psychicky ani fyzicky dlouhodobě udržet, přičemž muže takové dilema v životě nepotkává. To samozřejmě dává velkou psychickou zátěž na tyto ženy a mnohé pak potřebují profesionální pomoc psychologa, aby mohly takovou těžkou situaci řešit. To, co ovšem Dr. Vondrová předvedla, nebyla práce psychologa, ale spíš to připomíná kázání kněze nebo pavlačové baby z 19. století. Opravdu jsem ve chvíli přečtení tohoto článku mela pocit, že jsem se přesunula strojem času do dob před TGM, kdy ženy nebyly víc než domácí služky. Ale znovu jsem zkontrolovala datum a opravdu, toto bylo napsáno v srpnu 2016.
Přešla bych tedy ke konkrétnějším bodům, které by měli pomoci pochopit, jak silně nevhodná tato odpověď byla:

1) Ve své odpovědi paní Vondrová defakto poslala tuto vysoce vzdělanou ženu do kuchyně, velebit manžela a starat se o děti, tedy vzdát se své profese. Toto je silně necitlivá za nebezpečná rada, tedy neprofesionální pro opravdového psychologa. Tato rada vůbec nereflektuje psychologii ani na ni nijak není založena, jedná se pouze o dávno překonané předsudky, které zavánějí silným sexismem a tou nejhorší úrovní genderových stereotypů. Paní psycholožka nedala radu odbornou, akorát projevila vlastní předsudky a přesvědčení o pozici žen ve společnosti. Jako vědkyně bych ráda upozornila na všeobecně známý fakt, ze pro vědce je jejich práce posláním a smyslem pro život, ne nějaký úvazek, kam si jde zaměstnanec "odhrkat" těch 8 hodin denně "pro pár šupů" (věda opravdu moc dobře neplatí, ale pro peníze ji neděláme), řečeno lidově. Dostat se do vědy znamená pro člověka pres 20 let tvrdých studií a neuvěřitelně těžké práce, plné odříkání a pevné vůle. Nemusím být promovaný psycholog, abych věděla, že pokud člověku vezmeme smysl života, tak jej dostaneme do depresivního stavu, bereme mu životní sílu a motivaci pokračovat. Takovéto psychologické stavy mohou v krajních případech, a tento zní velmi vyhroceně, vézt k vyhoření a sebevražedným stavům. Kdybych takovou to odpověď dostala já v podobné situaci, tak nevyhnutelně jdu tímto směrem také. Děsí mě, že se takto vyjadřuje psycholog a ještě víc mě děsí, že to takto veřejně publikuje celonárodní médium jako Právo.

2) Paní doktorka Vondrová píše ve své radě: "Prace vám neuteče". Toto je naprosto nepravdivé tvrzení. Bud´ paní doktorka Vondrová vůbec netuší, jak se dělá věda a co obnáší, nebo naprosto cíleně podkopává sebevědomí této ženy, která za ní v dobré vůli šla s prosbou o pomoc. Vědec si nemůže dovolit žádné výrazně dlouhé pauzy ve své práci, jelikož věda jde velmi rychle dopředu a každý článek, který vědec nestihl oproti své konkurenci publikovat znamená silný handicap a výsledek je, ze vědec v silně konkurenčním prostředí jako je věda neobstojí. Ze své mnoholeté zkušenosti ve vědě v ČR i ve světě (USA, Británie, Japonsko, Francie, Německo) mohu potvrdit, že v určitém věku stačí byt mimo vědu i pouhý rok a už se do ní nikdy nemáte šanci dostat zpět. Toto je jeden z mnoha důvodů, proč se tak málo žen dostává na vysoké pozice ve vědě, tradiční struktura společnosti jim navzdory talentu a odhodlání nedává tu příležitost pokračovat. Toto zajisté vědkyně v článku dobré ví a do jisté míry to již naznačuje, když zmiňuje ohrožení její pozice na ústavu kvůli nízkému počtu publikaci a taková rada od paní psycholožky je tedy extrémně zraňující a nepochybně v ní vyvolal pocit úzkosti, možná něco horšího.

3) Dr. Vondrová ve své odpovědi implikuje, ze manžel nemá za danou situaci žádnou zodpovědnost a vše je pouze "v hlavě" paní vědkyně. Ještě dodává, poněkud ponižujícím tónem, že takovou situaci řeší miliony maminek a ať si "dopřeje odpočinek". Takové jednaní může vyvolat silně paranoidní stavy v případě traumatizovaného a vyčerpaného člověka, který v danou chvíli začne pochybovat sám o sobě a svém duševním zdraví. To snad nemyslí vážně, že se takto vyjadřuje "psycholog". Z dopisu vědkyně je velmi jasné, že se jedná o tradiční rodinné seskupení, kde muž opravdu doma nepomáhá, s dětmi toho moc neudělá a žena je nucena zastoupit veškeré role v práci doma, to je nevyhnutelně vyčerpávající. V moderní době ústředního topení, kde muži nemusejí denně hodiny tahat tuny uhlí ze sklepa pak vzniká objektivně měřitelný nepoměr práce a zodpovědnosti mezi partnery. Ten pak silne negativně ovlivňuje psychiku a kariéru žen. Taková situace nepatří do vyspělé země 21. století. V moderních společnostech, Skandinávie a Západ se tyto role, domácnost a starost o děti dělí více, často úplně rovnoměrně. Tudíž vzniká situace, kdy nemáme vyčerpanou zhrzenou ženu, která musí vzdávát sve životní poslání a doma nečinného otce, kterého jejich děti skoro neznají. Tento model nejen dobře funguje, ale má mnoho výhod pro muže, ženy, ale predevším pro deti. Jako vědkyně a matka, která si našla partnera (ze Švédska, kde mají úplně jinou kulturu a pohled na rodinné povinnosti), který ji respektuje a není uplne neschopný a tudíž rovnoměrně sdílí domácí povinnosti a proto se nikdo nikde nehroutí, mohu tuto situaci ohodnotit z unikátního úhlu pohledu. Můj život a rodinný model je řešení, které tato vědkyně hledá a funguje to. Toto je objektivní řešení situace této vědkyně, které ji nebude stát silnou psychickou újmu, ne to co navrhuje naše paní Vondrová z 19. století.

Na závěr, bych si dovolila nastínit, jak by mohla vypadat konstruktivní, objektivní a především pozitivní odpověď pro danou vědkyni, která by mohla opravdu pomoci vyřešit její situaci:

Jelikož je zřejmé, že manžel vědkyně je velmi tradičně založený muž, který byl pravděpodobně vychován v dojmu, že žene náleží veškerá starost o domácnost a péče o děti, není přímá konfrontace na úrovni vztahu a partnerství úplně jednoduchý úkol. Je velmi pravděpodobné, že manžel nebude brát vážně jakýkoliv pokus vědkyně o vyrovnání situace na základě argumentu o "spravedlnosti" nebo jejích přání dále pokračovat ve vědecké činnosti. Neznamená to, že manžel to myslí zle ani direktivně, ale jeho matice reality je výchovou formovaná určitými hodnotami a stereotypy, o kterých je přesvědčen, že jsou dané a neměnitelné a především dobré a spravedlivé. Manžel je ovšem také vědec a vědci jsou racionální lidé, kteří věří v důkazy a statistická data, umějí je objektivně analyzovat a přemyslet o nich a to je možná cesta, kterou by se tato paní mohla vydat. Naštěstí existuje velké množství dat z výzkumu od neurologie, pres psycholigii, sociologii až po ekonomické vědy, ktere potvrzují, ze rovné dělení domácích povinností a péče o děti má extrémně pozitivní výsledky pro všechny, pro celou společnost, ekonomiku a hlavně pro děti. Vědkyně tedy může udělat rovnou několik velmi pádných racionálních a především objektivních argumentů, proč je dobré, aby se manžel víc zapojil do domácích činností, více se věnoval dětem a dal jí tedy víc prostoru se věnovat i sama sobě a své práci, která ji očividně naplňuje:

1) Z ekonomického hlediska je výhodnější, když ženy zůstanou v kontaktu se svou prací. Studie dokázaly, ze dlouhé pauzy v jakékoliv kariéře vedou k vysoké nezaměstnanosti žen, extrémnímu úpadku přijmu žen, který dále vede k hodně nízkým důchodům. To se samozřejmě podepisuje především na domácích financích. Pokud si kariéru udrží oba, tak má rodina dva slušné příjmy, které se dále mohou investovat do rodiny a především do dětí, nebo čehokoliv, co pokládají partneři za důležité. Na jednom příjmu je to horší a především pokud se druhy příjem vrací až po 6-8 letech mateřské na tak nízké úrovni, ze nestojí za řeč. Studie ukazující čísla se dají dohledat přes tento článek:

http://respekt.ihned.cz/c1-63059280-v-cesku-se-zvetsuje-propast-mezi-muzi-a-zenami

2) Vztah s dětmi a jejich celkový psychologický rozvoj. Nedávno vyšel velmi zajímavý a statisticky  dobře řešený výzkum z Harvardské univerzity, kde vědci studovali vývoj, úspěchy a spokojenost dětí v 7 zemích během jejich života v různých rodinných uspořádáních. Ukázalo se, ze děti v rodinách, kde se starost o domácnost více dělila a především, kde matky dále pracovaly a tím si udržely svou kariéru, jsou naprosto prokazatelně úspěšnější, vzdělanější a schopnější. Zajímavý byl především popis rozdílů mezi dcerami a syny. Ukázalo se, ze synové v těchto rodinách v porovnání s těmi, kde matky vzdaly svou práci a plně se věnovaly pouze rodině a domácnosti, nijak neutrpěli na své kariéře, naopak jsou lépe socializovaní a mají vetší respekt ke svým partnerkám a víc jim pomáhají. Dcery pracujících matek jsou pak výrazně vzdělanější, úspěšnější a bohatší. Spokojenost v životě je u těchto dětí prokazatelně vyšší. Zajímavé je také to, že stejny výsledek vyšel pro různé země světa, tedy nezávisí na sociálním systému, nebo bohatství země. Odkaz na výzkum se da najit pres tyto články:

http://www.washingtonpost.com/blogs/on-leadership/wp/2015/05/19/the-potential-payoff-for-kids-of-working-mothers/

http://www.theguardian.com/world/2015/jun/24/having-a-working-mother-works-for-daughters?CMP=fb_gu

3) Tento bod bude asi složitější, ale přesto milující otec se nad tímto zamyslí. Model plně sdílené rodičovské dovolené a domacích povinností existuje již desítky let ve Švédsku a dalších zemích Skandinávie. Zde se již po celé generaci ukazuje, ze celková stabilita rodin, spokojenost detí a především otců vzrostla, po té co se otcové začali dětem více věnovat už od raného věku. Tento kulturní posun byl ve Švédsku motivován finančními insentivami pro muže, aby si RD vzali. Hlavní výsledek je užší vztah s dětmi. Když porovnám své přátele a příbuzné ve Švédsku a jejich rodinné vztahy s těmi českými, tak vidím jak velký rozdíl tento čas, který otcové tráví se svými dětmi, dělá. Švédi by neměnili, zvykli si na vetší lásku a bližší vztahy se svými dětmi a berou to jako svou zásluhu a radost. Věřím, že každý otec touží po tom samém, pokud je opravdu milující otec. Další zajímavý produkt této situace je zase vyrazne lepší ekonomická situace, platy Švédek šly v poměru k mužům postupně nahoru a stále se vyrovnávají, protože zaměstnavatelé dnes nevnímají ženy jako potenciální riziko, muži totiž chodi na RD skoro stejným podílem. Tyto ženy se také dostávají výše v kariéře, což dále znamená dobrou finanční situaci pro rodinu s dvěma dobrými příjmy a především dobra inspirace pro děti, které mohou vzhlížet k dvěma rodičům, co si zároveň dokázali udělat čas na ně a v zivote se někam dostali. Pro ilustraci posílám, krásné vypracovaní v uměleckém podání, statistiky se dají dohledat na oficiálních stránkách vlád.

http://www.johanbavman.se/swedish-dads/

Na závěr bych vědkyni radila se nad vztahem zamyslet pokud manžel odmítne i po těchto argumentech se více zapojit a jí vyjít vstříc. V mém okolí jsem poznala mnoho vědkyň, co se do podobné situace dostaly a se svým manželem se rozvedly. Rozvod je krajní řešení, ale porad řešení a určíte lepší než celoživotní depresivní stavy. V případě zmiňovaných vědkyň se jejich situace vždy vylepšila, většinou si po teto zkušenosti našly výrazně osvícenější partnery, kteří se více zapojili a měly s nimi spokojené rodiny a dále pokracovaly v jejich kariéře. Děti byly také šťastnější, protože místo traumatu z hádek rodičů a matky v depresích, dostaly nové rodiny, které jsou harmonické a především spokojené mámy.

Doufám, ze se Právo a snad i paní doktorka Vondrová zamyslí nad tímto článkem i mou odpovědí. Snažila jsem se přiblížit alternativní a výrazně pozitivnější pohled na situaci, která zajisté této vědkyni pomůže lépe, než depresivní verze původní odpovědi. Pokud paní Vondrová nebude schopná si své jednaní rozmyslet a z tohoto pohledu poučit, tak bych navrhla, aby Právo přehodnotilo svou spolupráci s touto psycholožkou.

S pozdravem

MSci Kateřina Falk, DPhil (Oxon)